Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie > Pověsti

Pověsti

Vysoká Roudná

O tomto kopci se vypráví, že zde v dávných časech žili Měsíční lidé. Na samém vrcholu hory měli své podzemní království, z něhož vycházeli jen tehdy, když na nebi zářil srpek ubývajícího Měsíce. O těchto lidech se říkalo, že kdysi dávno sestoupili z oblohy, aby přinesli světu nová poznání a vědomosti. Lidé je však mohli spatřit jen ve svých snech, protože Měsíční bytosti měly jemná těla, která nesnesla hrubý dotek skutečnosti. Do lidských snů tak přinášeli měsíční lidé mnohé rady a poučení, které potom dlouhá léta pomáhaly v životě těm, kteří si své sny zapamatovali. Jednou se prý však nad kopcem ukázal obrovský červený mrak, který prozářil celou krajinu, ozval se burácivý řev a od těch dob už nikdy nikdo nevyprávěl, že ho ve snech navštívili Měsíční lidé. Říkalo se, že v tu noc Vysokou Roudnou opustili a zanechali zde po sobě jen několik velkých kamenů, které leží na místech, odkud Měsíční lidé vystupovali ze svého podzemního království. V těchto kamenech je prý dodnes skrytá kouzelná moc, která po doteku dlaně dává lidem schopnost rozpomenout se na své sny a pochopit jejich poselství.

Oltářní kámen

Vpravo při cestě vedoucí od Řídečské myslivny k Chabičovu leží velký plochý kámen obdélníkového tvaru. Staré texty vypráví, že na tomto místě se konávaly modloslužby pohanských Keltů. V den letního slunovratu se na místě, zasvěceném pohanským kultům, scházeli ve velké tajnosti kněží a vstoupili na určitá místa do dvojitého kruhu, který nakreslili do země okolo obětního kamene. Potom v modlitbách prosili kladné bytosti o pomoc při očarováních, magických poškozeních a žádali o jejich celoroční přízeň a ochranu. Tentýž obřad se prováděl o zimním slunovratu, kdy však vystupují ze země bytosti záporné, a ty je třeba prosit, aby nebránily příchodu jara, aby neškodily, v době měsíčního úplňku nevyužívaly své moci a na usmíření přijaly předkládané oběti. Mnohem později, za třicetileté války, se zde měly sloužit tajné protestantské mše. Od těch dob nese kámen název Oltářní. Dodnes je toto místo zahaleno do zvláštní tajemné atmosféry, z níž jakoby vystupovaly mystické tóny dávných modliteb ve směsici zvuků prastarých rituálů.

Oltářní kámen

Lid nazýval mohutný kámen (z břidličného bloku) "Oltář" a pojí se k němu pověsti, že se tam konávaly bohoslužby. Podle záznamů v římskokatolickém archivu v Mladějovicích klade se vznik pověsti do roku 1642. Praví se také, že za třicetileté války uprchlo obyvatelstvo okolních vesnic do lesa k "Oltáři", aby se ukrylo před nepřátelskými vojsky. U kamene prý jim četl římskokatolický duchovní z Mladějovic mši. V témže zápise se však rok vzniku opravuje a doplňuje se letopočty 1623 a 1637, kdy byly Mladějovice vypáleny. Někteří obyvatelé Řídeče však vypravují pověst jinak. U kamene prý se konávaly tajné bohoslužby českobratrské, na kameni je prý dosud patrný vyrytý kalich. Dnes však nejsou na kameni patrny stopy po vyrytém kalichu. Zajímavý je však rok 1642, do kterého je určen podle zápisu v archivu vznik této pověsti. Tohoto roku se chystal Torstenson na výpad ze Slezska, kde měl soustředěny armády. Také císařská vojska se tehdy připravovala. U Šternberka byly budovány valy, na nichž pracovalo obyvatelstvo z celého kraje. Byla vydávána přísná nařízení. Pod těžkými tresty byl zapověděn obyvatelstvu styk i obchod s cizími vojáky. Dobytek nesměl býti prodáván mimo území šternberského panství. V obcích byly zavedeny ozbrojené noční hlídky. Na všech okolních kopcích byly připraveny hromady roští, polité dehtem, aby jejich zapálením mohly býti varovány osady před nenadálými nočními přepady a pleněním, protože kraje znepokojovaly kozácké a valašské tlupy. Ve švédských službách byli tehdy i Valaši z Moravy, jejichž povstání bylo již dříve císařskými krutě potlačeno. Připomeneme-li si ještě, že obyvatelstvo Šternberska bylo evangelické a že dlouho setrvávalo ve své víře a přihlédneme-li k okolnosti, že vznik pověsti se klade právě do roku 1642, můžeme pak usouditi, že u "Oltáře" se konaly nejen tajné bohoslužby evangelické (českobratrské - obyvatelstvo kraje bylo tehdy české), ale i tajné schůzky místního obyvatelstva s valašskými odbojníky. Také okolnost, že Švédově se chovali k obyvatelstvu Šternberka a kraje mírně, by tuto domněnku dokazovala. Nezdá se však býti pravděpodobné, že se k "Oltáři" uchylovalo i obyvatelstvo z Mladějovic, když měli jiné lesy blíže.

Dubová hora

Krajina v okolí Dubové hory vyvolává pocit, jako by ji kdysi dávno někdo pohladil obrovskou dlaní. Snad tomu tak opravdu bylo, protože se ve zdejším kraji vypráví, že na dně hlubokého jezírka ležícího uprostřed mlází vedle silnice vedoucí k Chabičovu žije jakýsi velký vodní tvor, který se jednou za tři sta let vydává k hoře, aby se na jejím vrcholu nadechl čistého nebe. Jeho dech je tak silný, že nad temenem Dubové hory vytvoří spirálovitý větrný vítr, který zničí všechny stromy rostoucí na kopci. Stará tradice přikazovala lidem, kteří přišli k břehům zdejšího jezírka, aby mluvili šeptem, protože jinak by mohli hlasitým hovorem probudit spící příšeru, která by zvedla hladinu jezírka a vyšla mezi vlnami na cestu k Dubové hoře se nadechnout dříve, než uplyne oněch tři sta let. Někdy se stává, že povrch vody se náhle zčeří drobnými vlnkami - to když se spící tvor na dně obrací v neklidném snu.

Vrch Zvon

Na úpatí vrchu Zvonu mělo podle staré pověsti kdysi stávat město zvané Potura. V čase divokých válečníků museli jeho obyvatelé uprchnout do lesů, aby zachránili své životy před hordami cizáků, kteří plenili okolí. Válečníci město obsadili, ničili domy, vykrádali spíže a hodovali. Jednoho dne se však do hluku jejich bezuzdných radovánek najednou rozezvučel zvon z věže kostela, cesty začaly pukat, domy se sesouvaly a celé město se propadlo. Dodnes je na těchto místech slyšet za letních podvečerů tichý hlas zvonu doprovázený chechotem rozjařených přízraků. Od pradávna se říká, že když si člověk v tomto lese sedne na některý z mechem porostlých kamenů, pocítí na zádech ledový chlad a zaslechne kovový cinkot pohárů.

Vrch Kamínka

Není to tak dávno, kdy tento vrch sálal jako kamínka. Kopec byl totiž doslova posetý milíři, v nichž uhlíři pálili dřevěné uhlí. Kousek pod vrcholem při cestě stával jeden z takových milířů, u něhož pracoval jistý uhlíř z Krakořic. Znali ho lidé v širokém okolí, protože tento muž dovedl vyprávět všelijaké zvláštní příběhy, které, jak tvrdil, sám prožil. Jedním z nich byl příběh o starém muži s pichlavýma očima, který se objevoval ve zdejším lese a svým dechem dokázal proměnit člověka v kámen. Byl vlastně jednou z podob baziliška, ztělesněním zla a nenávisti vůči lidskému rodu. Uhlíř vyprávěl, že kdo potkal starého muže a nevěděl, jak se bránit proti jeho smrtícímu dechu, po chvíli zkameněl. Dušoval se, že některé z velkých kamenů ležících dosud na svazích kopce byly kdysi také živé bytosti. Sám prý jednou, pár hodin poté, kdy spatřil zlý přízrak, objevil kousek od cesty podivný balvan, který tam nikdy předtím neležel. Když se k němu naklonil, uslyšel slabý vzdech. Proto radil každému, kdo procházel těmito místy, aby sevřel ruku do fíku. Tak se od pradávna říkalo zvláštnímu sevření pěsti, kdy palec se prostrčil mezi ukazovák a prostředník. Toto obranné držení palce mělo znemožnit zlým silám uplatnit svou moc nad člověkem. Od dob, kdy v lesích na Kamínkách žil onen uhlíř, uplynula celá staletí, ale lidé na tento příběh nezapomněli a v blízkosti velkých kamenů zatínali pěsti - co kdyby starý muž s pichlavýma očima byl nesmrtelný?

Některé příběhy jsou citací z knížky Průvodce po tajemných místech Nízkého Jeseníku, Irena Šindlářová, vydal Danal Olomouc, 2001, ISBN 80-85973-3